Být fotografem v dnešní době se zdá být všedním úkonem. Vždyť téměř každý z nás má v kapse smartphone, který umí vyfotit fotku, která se mnohdy špatně rozeznává od fotografií z digitálního fotoaparátu. První barevná fotografie vznikla roku 1861, kdy James Clerk Maxwell vyfotil stuhu.
První barevná fotografie „Stužka“, Maxwell 1861
Od té doby fotografie urazila pěkný kus cesty. V roce 1969 George Elwood Smith a Willard Boyle vynalezli snímač typu CCD, který zabudovali do fotoaparátu a dali tak vzniknout digitálním zrcadlovkám. Obraz se může digitálně uchovávat, měnit, kopírovat. Dnes již nemusíme čekat na fotografii několik hodin a na vyvolání fotografií rozbíjet prasátko. Můžeme mít stovky a stovky fotografií během pár sekund, které nestojí „nic“. Obraz je všude, a to doslova. Se vznikem sociálních sítí se úloha fotografie definitivně změnila – již neslouží jen jako umění, dekorace, uchovávání významných událostí. Lidé sdílejí mezi sebou fotografie, na kterých fotí sami sebe v každodenních situacích, všední věci jako své jídlo, knihy, kosmetiku.
Demonstrují jimi svůj status, ukazují svůj majetek – dům, oblečení, techniku. Z toho důvodu začali lidé vnímat obrazy jako slova. Percepce fotografie se stala všední, každodenní, přestává být něco výjimečného. To, že text můžeme redukovat na obraz, je jen jedna stránka věci. Na druhou stranu, ne všechno naše vnímání lze omezovat pouze na text. Mám za to, že v naší mysli existuje vědomí, emoce, pocity, myšlenky, které slovy vyjádřit nelze. Obraz (fotografie) tedy může fungovat jako prostředek pro jeho vyjádření. „Vyjádření se“ je vlastně základem umění – je to obsah (obrazu, tance, hudby…), který v sobě má přidanou hodnotu autora. Umění je většinou založeno na nějakém konceptu, kterému můžeme porozumět jako představě nebo pojetí. Být fotografem v dnešní digitální době má neskonalé výhody v tom, že je fotografie téměř všem dostupná. Každý z nás může vzít fotoaparát do ruky a jít svobodně tvořit, když budeme chtít. Jestli tomu dáme přidanou hodnotu, a budeme tvořit umění je jen na nás.
Otázkou však také je, kolik lidí v naší moderní kultuře je schopno ještě umění vůbec rozeznat a ocenit. Mnohdy mám pocit, že lidé spíše ocení prázdné, marketingové, komerční obrazy, které se umění dotýkají pramálo. Nicméně, je to také důkaz, že umění je takzvaná „vyšší kultura“, která byla vždy výsadou jisté vrstvy lidí, která nikdy netvořila většinu společnosti. Proto mě také neskonale potěší, když mi mé fotografie pochválí jiný umělec či erudovaný člověk, který v mých fotografiích nalezne to, co jsem do nich mínila vložit, nebo v nich najde něco zcela nového, neboť k nim přiloží kus sebe a vznikne zcela nové vnímání obrazu. Proto mě fotografie stále baví a nedokáži si představit, že bych přestala tvořit. Spousta současných fotografů svým uměním potvrzuje, že fotografie je stále nádherné médium, které nám sděluje to, co text nemůže. Je to poslání, je to dar.