Už od malička jsem byla velice živé dítě. Ve školce ze mě byli pomalu na prášky a doma z toho, že musím pořád něco vyvádět, zrovna taky nebyli moc nadšení. Co by tedy bylo lepšího než dát energické dítko na kroužek?

Moje mamka vždycky chtěla umět hrát na klavír a proto po babiččiném návrhu, že tedy alespoň já mohu chodit na hodiny klavíru, neváhala, a přihlásila mě na něj. A tak jsem roku 2005 začala chodit na Základní uměleckou školu v Hulíně. Na půl roku mě čekala přípravka, kde jsme s ostatními dětmi začaly poznávat nejen klavír, ale i ostatní nástroje a trénovaly jsme různá rytmická cvičení. Po půlroce po dokončení přípravky jsem nastoupila do prvního ročníku prvního stupně na ZUŠce.

Ze začátku to šlo dobře – učila jsem se hrát „Sedí liška pod dubem“ nebo „Pec nám spadla“ a mě to hrozně bavilo. Ale jak to tak bývá, čím starší člověk je, tím víc nachází nových zálib, a hlavním povinnostem se nevěnuje natolik, nakolik by měl. A já přestala pravidelně cvičit, což se samozřejmě projevilo.

I přes nepravidelné cvičení na tento strunný nástroj, mě v osmé třídě čekal Absolventský koncert. Byla to taková zkouška, která čekala každého, kdo chtěl úspěšně dokončit první stupeň na ZUŠ. Tehdy jsem se znovu dostala do pravidelného cvičení, protože jsem chtěla úspěšně odabsolvovat. Uteklo to jako voda a nastal den D. Nervozitou se mi udělal knedlík v krku a každou chvilku jsem myslela, že omdlím. V sále, kde byla nejen komise, sedělo i hodně hostů, což mi na nervozitě moc nepřidalo. Moje paní učitelka byla super. Aby ze mě opadla nervozita, začala komisi vykládat, co jsem jako malá holčička na hodinách vyváděla. Komisi rozesmála příhodou, kdy jsem se jako malá plazila pod křídlem klavíru a hrála si na vysavač, anebo kdy jsem v hodinách hudební nauky pokládala jednu otázku za druhou. Následovalo představit skladby, které budu hrát, usednout za černé lesklé křídlo, položit ruce na klaviaturu a začít hrát…

Úspěšně jsem dokončila první stupeň Základní umělecké školy a tak jsem se rozhodla, že budu pokračovat dál a dokončím i ten druhý stupeň, jehož konec vycházel na třeťák na střední škole. Začala jsem doprovázet příčné flétny a jiné hudební nástroje, u kterých nebylo zrovna nejjednodušší se sehrát. Pro lepší znalosti ve hraní jsme se společně s paní učitelkou rozhodly, že by bylo nejlepší, kdybych o letních prázdninách společně s ní a pár dalšími žačkami odjela na týdenní klavírní kurzy do Zábřehu nad Moravou. I tady mě čekala velká zkouška – po šesti dnech pilného a denně několikahodinového hraní s paní profesorkou z kroměřížské konzervatoře jsem měla vystupovat na dalším koncertě. Tento koncert byl daleko horší, cítila jsem, jak je to úplně jiný „level“ než na ZUŠ. Ale i přes nervozitou zpocené ruce, které neposlušně klouzaly po klávesách, jsem to zvládla a skladbu odehrála. I tady jsem dostala památeční certifikát, který říkal, že jsem úspěšně kurzy zvládla.

Na střední škole se to však začalo horšit. Začala jsem dojíždět na Obchodní akademii ve Zlíně a času bylo čím dál tím méně. Když už jsem si nějaký čas našla, netrávila jsem ho za klavírem jako dřív. Raději jsem se usadila s knihou v ruce, a řekla si, že cvičit budu zítra. A tak to šlo pořád dokola, až to bylo na mém hraní znát. V polovině prváku jsem se trochu vzpamatovala a znovu se do toho celkem obula. Bohužel to moc nešlo, učení bylo čím dál tím více, domů jsem jezdila pozdě a do toho jsem měla zdravotní problémy s rukama.

Ač nerada, na konci druhého ročníku na střední škole jsem základní uměleckou školu přestala navštěvovat. Byla to obrovská škoda, kterou s postupem času víc a víc vnímám. Chyběl mi jeden rok, abych dokončila celou ZUŠku.

Na klavír jsem nezapomněla, dále na něj hraji a přehrávám si staré skladby, které mám všechny založené v šanonu. Můžu být na sebe pyšná, že i přes období „lenosti“ jsem dokázala hrát tak dlouhou dobu.