Odmala hluboko v člověku roste myšlenka, že pro nás byl zvolen mimořádný osud, budeme jen stoupat od výhry k výhře, můžeme dosáhnout nedosažitelného, to je úkol hodný nás, říkáme si.

Proto srovnání s realitou, probuzení z tohoto snu, způsobené porážkou nebo nedostatečností, může být doopravdy tvrdé a neúnosné. Asi potřebuje cvik pokusit se ještě jednou, nevnímat svírání srdce a myšlenek, které nám předtím zakalovaly vizi. Znovu a znovu, přitom se stávat čím dál tím víc otlučeným a nedostupným smutku.

Až jednou, možná, přestane působit ideální iluze, že já, ten neopakovatelný zázrak jdoucí ve šlépějích neobyčejných, nakonec vyhraji a vezmu domů svoji pýchu větší než kdy předtím. Je to náš lidský pud, vždy míříme k nejvyšším, našim očím nejblyštivějším metám, plni slepé důvěry v sebe sama, zároveň nám v žilách koluje strach a na jazyku cítíme chuť vzdát se.

V naší perfektní Utopii je jediná možná cesta – svírat zlatou medaili, prestižní cenu. Mohou to být věci nemateriální, jako navázání nových linek a kontaktů s lidmi, které jsme předešlý den ještě neznali, nebo zažehnout obdiv, či zájem ostatních, který se nezmění, ani když nestojíme na prvním stupínku.

Důležité je zkoušet. Zkoušet a padat, až nakonec jednou přetrhneme cílovou pásku a slzy štěstí smíchané s kapkami potu se budou přelévat v našem poháru vítězství.