Upozornění: Obsah může pro některé obsahovat spoilery.
Jeffrey Eugenides je známý americký spisovatel. V roce 1993 debutoval románem Sebevraždy panen a od té doby je v podvědomí téměř každého čtenáře. Jeho největší dosavadní úspěch jej potkal v roce 2002, kdy vydal svou nejúspěšnější knihu Hermafrodit (angl. Middlesex), za kterou byl oceněn Pulitzerovou cenou.
Sebevraždy panen jsou především známé pro svoji filmovou podobu. Film, který zrežírovala v roce 1999 Sofia Coppola, se ihned stal jedním z nejnavštěvovanějších filmů toho roku, v oběhu byl dokonce celé čtyři měsíce. Zajímavostí také je, že na snímek s tak dobrým obsazením, byl rozpočet „pouhých“ šest miliónů.
Celá kniha je vzpomínkou několika chlapců, při vyprávění zřejmě již dospělých mužů, kteří si, dalo by se říci, prohlíží fotky, výpovědi sousedů a nejrůznější předměty, které jim zůstaly po dcerách Lisbonových – Cecilii, Lux, Mary, Therese a Bonnie, které měly od třinácti do sedmnácti let. Jak již název napovídá, jedná se opravdu o sebevraždy, každá z dívek jiným způsobem skončila svůj život. Jako první byla nejmladší Cecilia, její sestry ji následovaly o rok později.
Lisbonovi tvoří téměř dokonalou rodinku, jsou křesťané, vypadají spokojeně, otec je učitel, dcery vypadají slušně, ale jako všechno, co se zdá na první pohled dokonalé, má i tato rodina své chyby. Tou největší z nich je přísnost paní Lisbonové a její příliš velké vyznání. Po Ceciliině nepovedeném pokusu o sebevraždu se na chvíli vše změnilo. Dívky si dokonce mohly uspořádat malou party, především pro to, aby se Cecilia vrátila zpět do normálu. Cecilii tohle však nepomohlo a nedlouho po začátku onoho večírku skočila z okna a zemřela. Dívky dále žily poměrně v normálu. Dokonce byly pozvány i na školní večírek, kde si připadaly konečně trochu živé. Po tomto večeru se však vše změnilo. Jejich matka jim nakázala být doma, nechodily do školy, nemohly téměř ani ven a byly naprosto odříznuté od světa. Později dokonce i jejich otec skončil s prací a byl doma. Jejich dům pomalu chátral a dívky stále neměly žádný kontakt s okolím. Takhle to pokračovalo téměř rok. Poté, začaly kontaktovat okolí různými dopisy, které v noci samy doručovaly do schránek svých sousedů. Nedlouho poté se s nimi spojili právě chlapci, kteří příběh vypráví. Nejprve si telefonovali, poté se setkali i osobně. Domluvili se spolu na útěku, dívky se však právě oné noci zasebevraždily. Jediný, kdo přežil byla Mary, který však krátce poté znovu spolykala prášky na spaní a už se neprobudila. Pan a paní Lisbonovi nakonec dům i město bez rozloučení opustili, o několik let se dokonce i rozvedli.
Celá kniha na mě působila temným a melancholickým dojmem. Často se mi zdála až zdlouhavá a trošku nudná svým obsahem. Jak jsem někde četla, Eugenides opravdu dokáže sepsat něco, co by se vešlo na dvě stránky, do jednoho obsáhlého románu. Kniha si mě ale i získala, a to především právě již zmíněným tajemnem. Proč to dívky udělaly? Proč je nikdo nezachránil? Proč neutekly? Všechny tyto otázky mám neustále v hlavě. Možná je mi i trochu smutno, jako by se zavraždil někdo, koho jsem znala, na druhou stranu jsem naplněna tolika pocity, které nedokážu popsat, ale není to smutek. Zcela jistě doporučuji, abyste si knihu přečetli. Má opravdu něco do sebe a pohltí vás, i přes to, že bude občas zdlouhavá. Myslím, že toto dílo dokáže každý člověk pojmout nějak jinak a především si z ní vzít něco jiného. A pro ty, které nenadchla kniha, zcela jistě doporučuji film, který je téměř přesnou kopií tohoto románu.